Tak o této části bude psát jen panička, protože já bych se raději moc nechlubila tím, co se mi vše podařilo zničit. Ale můžu Vám říct, že ničení věcí byla občas pořádná sranda. Teď už moc věcí neničím, už jsem na to velká, ale když mě to popadne, tak si nějaké to ničení zopakuji.

            Když jsem si Amálku dovezla, tak to bylo hodné, milé, krásné a nedemoliční štěně. Sice hned druhý den si obkoukla papuče, ale ještě ji nechávaly chladnou. To se během týdne změnilo. Jakmile byly papuče volné, tak to byla výzva pro Amálku a samozřejmě je uloupila a běžela s nimi do pelíšku. Podotýkám, že papuče byly jednou tak větší než Amálka. Během týdne z papučí nebyly papuče, ale cosi ohlodaného a nedalo se v tom chodit. Pak se vrhla na papuče mé mamky, ty byly odolnější, vydržely déle.

Pak Amálka začala sekat latinu, až jsem se divila, že to není možné. Každý mi říkal, že malé štěně, to je malá pohroma, vše kouše a ničí a já jsem vždy říkala, že Amálka je asi výjimka, ta nic nekouše a neničí. Ta si hraje s hračkami a kouše buvolí kosti, prostě hodné štěně. No hodné, jak se to řekne, sice nic neničila, ale moje ruce vypadaly jako bych se něčím řezala. Strašně ráda, nejen mě, okusovala ruce. To byla její nejlepší hračka. Bohužel ji to vydrželo dodnes.

Byla jsem nesmírně ráda, že Amálka nic neničila a že můj první pejsek doma je tak vzorný. No jo, ale bohužel postupem času  ničení začalo. A z hodného štěněte se stala demoliční četa.  

No asi nemá cenu Vám tady dlouze psát co vše zničila, takže to vezmu ve zkratce. K některým věcem se ještě vrátím v podkapitole Moje lotroviny.