_* Březen 1996    † 17.září 2008

            Bobíka jsem dostala od známé mých rodičů. Byl to kříženec Zlatého kokršpaněla a Knírače. Bobík byl nádherné štěňátko a také z něho vyrostl, alespoň pro mě, krásný pes. Jméno Bobík jsem mu vybrala já sama, tak nějak se mi v té době velmi líbilo.

            Bobík se mnou prožil krásných 12 a půl roku života, na které nikdy nezapomenu. Vyváděl různé lotroviny. Byl vychovaný jako venkovní pejsek. Prožila jsem s ním nespočet zážitků. Byl to můj mazlík. Měl strašně rád, když jsem si s ním hrála s balónkem. Nejraději proháněl slepičky. Když viděl kočku, tak to bylo, jako když do něho něco udeří, musel se za ní za každou cenu rozběhnout. Stačilo říct slovo kočička a on už zpozorněl. Další jeho lotrovina je nezapomenutelná. Mamka má ráda kytky, a tak náš dvůr byl plný kytek. Měla tam i takové ty ozdobné květináče na zem. Bobíkovi se ta květina v tom květináči nelíbila a tak si ten květináč naaranžoval po svém vkusu. Vyhrabal květinu a dal tam hadru, kterou našel.

            Když ho někdo huboval a byla jsem na blízku já, tak se za mě schovával jako malé dítě a očima jak kdyby říkal, já už to nikdy neudělám. Když věděl, že něco dobrého dostane nebo se někam půjde, tak začal radosti chodit do kolečka a vypadlo to směšně –  udělal kolečko, pár kroků a zase kolečko.

            Čas běžel, já jsem dospívala a Bobík stárnul. Stále jsem si říkala, že až mu něco bude, tak to určitě na něm poznám. Byl takový aktivní, on snad nevěděl ani co je to nuda.

            V létě 2006 jsem při koupání zjistila, že má jedno varle větší než druhé. Po ultrazvuku u zvěrolékaře jsem zjistila, že je tam nějaký novotvar. Bylo to pro mě těžké rozhodování, zda ho nechám operovat či ne. Nevěděla jsem, jak dlouho tam ten novotvar je. Díky tomu se totiž objasnila další věc. Bobíkovi asi tak dva roky předtím, než jsem zjistila, že má něco na varleti, začala padat srst za krkem a u ocásku. Pan veterinář ho léčil na alergii na bleší kousnutí, ale nepomáhalo to. Po vyšetření mi řekl, že je to hormonální porucha díky tomu nálezu. Měla jsem strach a tak jsem Bobíka nenechala operovat. Nevím, zda to bylo dobře či špatně, ale byl tu se mnou další dva krásné roky.

            Pak přišel 2. leden 2008, kdy mě mamka probudila, že s Bobíkem je zle. Vypadal hrozně, nemohl se postavit na nožičky, srst mu skoro vypadala. Celé odpoledne mě maminka přemlouvala, ať zavoláme veterináře, že to tak bude nejlepší. Ale já jsem nechtěla, bála jsem se toho nejhoršího... Pak jsme ho nakonec zavolaly. Pan veterinář Bobíka vyšetřil a odebral mu krev. Z krve se prokázalo, že měl záchvat štítné žlázy. Nasadily se mu léky, které dostával 2x denně (ráno a večer). Druhý den vypadal o 50% lépe a za týden na tom byl jako dříve. Srst se mu rapidně zlepšovala a narostla mu celá a už ani nezačala vypadávat.

            Pro mě to byla výhra a ani jsem nepomyslela na to, že bych ho mohla ztratit. Nějak jsem to odsunula. Viděla jsem, že vypadal zdravě a měl nesmírnou chuť do života.

            Na začátku léta začal ztrácet sluch. Ke konci slyšel už jen maličko a spíše jen nějaké podněty. Už ani neštěkal na kočky ani na to, když někdo zazvonil. Začala jsem se trochu bát, ale na hluchotu měl věk. Stále byl aktivní.

            Pak přišel ten den. Bylo 17. září 2008. Ráno jsem mu dala prášek a odešla jsem na brigádu. Po práci jsem se od přítele dozvěděla, že s pejskem je zle. Nemohla jsem tomu uvěřit, napřed jsem si myslela, že si třeba poranil packu, vždyť jsem ho ráno viděla. Mamka mi řekla, že to šlo rychle. Ještě v jednu hodinu s ní byl na zahradě a za hodinu už nemohl vstát a dusil se. Když jsem dorazila domů, tak otec mi Bobíka choval v náručí. Možná Vám to bude připadat jako nesmyl. Ale Bobík už nevnímal a jak jsem za ním přišla, oslovila ho a pohladila ho, tak zvedl hlavičku a jeho oči se tak najednou rozzářily, na ten pohled nikdy nezapomenu. Pak už nevnímal. Snad nemohl odejít bez rozloučení. Za cca 35 minut po mém příchodu byl mrtvý. Chtěla jsem s ním jít na veterinu, aby mu pomohli a třeba ho i zachránili, ale přítel mě vzal na malou procházku, ať to trochu vydýchám a pak půjdeme. Na procházce jsme byli méně než 10 minut. Na tu veterinu jsme už nedošli. (veterinární klinika je ve stejné ulici, kde bydlím). Bylo to pro mě krutý, protože jsem to absolutně nečekala. Sice jsem si všimla, že tak plus mínus týden před smrtí už nebyl Bobík ve ,,své kůži“. Ztratila jsem kamaráda, který se mnou vyrůstal a byl se mnou půlku dosavadního života, nikdy na něj nezapomenu.  Nevím na co mi zemřel, to se už ani nedozvím. Ale nejspíš, se mu rakovina dostala do celého tělíčka. Byl to bojovník a měl nesmírně na svůj věk zdravé srdíčko, sám veterinář to obdivoval.

            Mnoho chovatelů nemá to ,,štěstí“ jako já a vidí svého pejska mnohem déle trpět. Nezáleží na tom, zda je to pejsek s papíry, bez papírů nebo kříženec, vždy je to pejsek, kterého máme rádi a přicházíme o přítele.

            V ten samý den se ještě stihl Bobík proběhnout po zahradě, kterou měl tak velmi rád, a na které i odpočívá.

            V životě vždy něco ztratíte a něco získáte. Já jsem ztratila Bobíka a získala jsem Amálku a za ní jsem nesmírně šťastná, ona se teď stala mým mazlíkem. Věřím, že lumpík Bobík mi poslal ještě většího lumpíka Amálku.